Ukliďme Slavín - očima organizátorky

18.04.2015 22:14

Je sedm ráno a náš malý synek mi píchá prstíkem do očička, jako by mi chtěl připomenout, že už je nejvyšší čas vstávat. Poslední kojení, poslední instrukce babičce na hlídání a hurá směr Slavín. Vyrážíme plni nadšení, odhodlání a samozřejmě i obav.

Na místě čeká první dobrovolník se svým synem. Trochu se vylekáme, že bude účast horší než na prvním ročníku, kde nás bylo doslova pět a půl. Ale než se nadějeme, přicházejí další a další a místo srazu se pomalu plní milými lidmi, kterým není lhostejný nepořádek v přírodě.

Zopakujeme bezpečnostní pokyny, rozdáme rukavice, pytle a svačinku a odstartujeme druhý ročník akce Ukliďme Roudnici. Zatímco s manželem děláme krátký rozhovor do roudnické televize, nedaleko nacházejí první nebezpečný odpad- injekční stříkačky. Od kamery pokračuji rovnou k telefonu a volám městskou policii. Připadám si důležitě. Ale už bylo dost organizování, je čas přiložit ruku k dílu. Beru pytel a vrhám se do předem vytipovaných míst. Potkávám další dobrovolníky, třeba pána s dvěma šikovnými chlapci, každý si nese svůj pytel a jejich malým ručkám neunikne žádný nepořádek. S jinou paní se dáváme při úklidu do řeči. Pamatuje si mě ještě jako malou holčičku. Posteskne si nad tím, čeho jsou lidé schopni, a přizná, že jsme jí zorganizováním této akce pomohli splnit její dlouholetou touhu.

Při odnášení plných pytlů na sběrné místo vydávám další svačinky a pytle, které rychle ubývají. Měli jsme jich přes sedmdesát. Jednou tolik jich ještě chybělo, ale k tomu se ještě dostaneme.

Manžel zatím s dalšími svalovci potí krev na regulérní černé skládce u vodárny. Nějaký dobrodinec místo před pár dny vysekal, čímž nám prokázal neocenitelnou službu. Jejich hromadu asi čtyřiceti pytlů hlídá překrásný sádrový trpaslík. Na toto místo jsme po úklidu přidělali ručně malovanou ceduli Uklizeno dobrovolníky.

Lidé postupně odcházejí. Kolem poledne se balí i poslední dobrovolník. Fotíme všechna sběrná místa a plni dojmů se i my balíme. Neměli jsme ještě rychle sehnat další pytle? Dali jsme všem svačinu? Přišli všichni, kteří se na facebooku přihlásili? Zapomněla jsem před úklidme vyfotit všechny účastníky! Hlavou nám krouží spousta myšlenek.

Těsně před viaduktem stojí u příkopu opřené kolo. Stavíme. „Tady toho ještě je. Byla by škoda to tady nechat,“ promlouvá k nám milá paní, která holýma rukama sbírá další černou skládku. Její nezištná dobrota mě upřímně dojímá. Více takových lidí. Neváháme a přidáváme se. Po chvilce se objeví její muž a doslova po hlavě se vrhá za námi do příkopu. Pytle nejsou, sesypávám zbylé svačiny a ládujeme nepořádek do igelitek (stoprocentně rozložitelných) od Kauflandu, větší věci skládáme k cestě. Opět mi hlava nebere, co jsou lidi schopni vyhodit do přírody. Citrony se jistě za pár let rozloží. Ale citrony v igeliťáku? Lední brusle. Boty. Další boty. Autosklo. Zavařené okurky! Zahradní nábytek. Počítač. Docela čerstvý pytel s domácími odpadky. Je mi z toho smutno. Neumím se od této reality odpoutat. Po dvou hodinách jsme silnici olemovali krásnou sbírkou všemožného odpadu a opravdu vyčerpaní vyrážíme domů.

Po sprše si přijdu svěží a plná zážitků, ale po jídle na mě padá těžká únava a tak se dobrovolně ujmu uspávání svého synáčka a všichni záhy upadáme do hlubokého spánku.